koně

Vývojová řada equidů – koní.

            Vývojová řada předků dnešních koní je klasickou ilustrací vývoje tvorstva, neboť je tu krok za krokem možno sledovat přeměnu tvaru těla, stavby končetin a struktury zubů tak, jak podle měnících se podmínek prostředí postupoval vývoj od pětiprstých savců velikosti lišky až k dnešní  formě a velikosti koně.

            Na začátku této vývojové řady jsou předci nejen koní ale i tapírů a nosorožců. Tito všichni mají stejný původ a mnoho společných znaků. Hlavně ve stavbě chrupu a lichoprstých končetin.  Shrnují se do společného řádu lichokopytníků. Tapíři a nosorožci zůstali věrni původnímu způsobu života, vhodné k životu v tropických pralesích, kdežto vývojová cesta koní vedla k životu na sušší půdě a v drsnějším podnebí stepí.

            Pro první předchůdce koní  žijících v pralesích a rozměklou půdou, bylo výhodnější našlapovat na několik roztažených prstů. Postupujícím vysušováním pevniny, přibýváním stepí a také rozmnožením šelem, bylo předkům koně  k zachování existence zapotřebí větší rychlosti. Té se dosáhlo jednak prodloužením končetin, jednak zdvižením prstů od země. Tím se postupně přenesla váha celého těla na jeden a to na nejdelší třetí prst. Na pevné půdě odrazem jediného prstu, opatřeného na posledním článku kopytem, dosahuje kůň velké rychlosti. Dnešní kůň je jednokopytníkem , jeho předkové však byli víceprstí lichokopytníci.

Tento vývoj od primitivních předků lichokopytníků až k dnešním jednokopytníkům lze sledovat v Severní Americe, kde bylo v třetihorních vrstvách nalezeno mnoho úplně zachovaných koster starších i mladších předků koní.  Paleontologové z nich sestavili vývojovou řadu , jakou nemá žádný jiný řád savců.

            Vývojová řada začíná ve spodním eocénu ( počátek třetihor ) formou nazvanou

Eohippus, který dosahoval velikosti lišky a měl ještě znaky připomínající nejstarší předchůdce kopytníků – šelmy. Poměrně krátkou hlavu, 44 zubů,  s hrbolatými stoličkami, krátký krk, pružný klenutý hřbet, přední a hleznové klouby ještě blízko u země ale končetiny již poměrně dlouhé. Na předních končetinách měl 5 prstů z nichž však jen 4 byli opatřeni malým kopýtkem, palec měl zdvižený. Na zadních končetinách byly z 5 prstů jen 3 opatřeny kopýtky.

Prsty 1 a 5 byly krátké a země se nedotýkaly.

            Průběhem eocénu trvajícího mnoho miliónů let se Eohippus rozčlenil na několik druhů, lišících se hlavně velikostí (od 25 do 45 cm výšky )

            Nástupcem Eohippa  ve středním eocénu byl Orohippus . Byl stejně veliký ale štíhlejší, měl protáhlejší hlavu. Jeho štíhlé přední a dlouhé zadní končetiny ukazovali na dobrého skokana. Zkrácené krajní prsty již zmizely, takže měl na předních nohou 4 prsty a na zadních po 3 prstech  a v chrupu měl již zakrnělý  první ze 4 třenovních zubů.

            Začátkem oligocénu se měnil v Severní Americe ráz krajiny. Za dosud stále teplého a suchého počasí ustupoval prales rovinám porostlým místy travinami a nízkými křovinami, místy pokrytým jen pískem, takže tehdejší krajina byla hodně podobná dnešním prériím.

            Dalším v řadě ve starším eocénu byl Mesohippus, který našlapoval vpředu i vzadu  na 3 prsty, z nichž prostřední byl silnější než oba postranní a byl tedy váhou těla nejvíce zatěžkán. Mesohippus byl asi půl metru vysoký, měl štíhlé končetiny a byl velice rychlý.

Koncem oligocénu a začátkem miocénu přešel Mesohippus ve formu nazvanou 

Miohippus. Ten se v dalším vývoji rozštěpil ve dvě větve. Jedna se vrátila k životu v pralese. /2 a 4 prst se jí opět prodloužil ale během tisíciletí vymřela / Ze stepní formy Miohippa se vyvinul  Parahippus. Tento koník byl již velikosti malého pony, svou lebkou protáhlejší , v obličejové části se podobal ještě více dnešnímu koni, 3 prst mu zmohutněl.

Za Parahippem  následovala forma Meryhippus, jemuž k drcení tvrdých stepních travin narostly delší a širší stoličky. Meryhippus se rozčlenil na 3 druhy ale pro nás je důležitý pouze Pliohippus, který přes formu Plesippus  přešel ve formu pravého koně – Equus.

Je otázkou jak se dostali koně ze Severní Ameriky do Evropy. Koncem pliocénu se začalo na severní polokouli citelně ochlazovat. Zvířata byla nucena se stáhnout na jih. Jedna část Plesippů unikla zemskou šíjí  do Jižní Ameriky, druhá pak po širokém mostě kolem Beringova průlivu se dostala do Asie a Evropy. Část zůstala také v jižní části Severní Ameriky. Doba ledová se 5x rozšířila po Evropě a Severní Americe a 5x se led opět stáhl zpět. To trvalo mnoho tisíciletí . Počítá se , že uplynul milion let od začátku 1. doby ledové čili od začátku čtvrtohor k našemu letopočtu.  V Jižní Americe se Plesippus vyvíjel poněkud odchylně ve formu krátkonohou a dlouhou ale postupem doby se dále nevyvíjel a úplně vyhynul. Také všechny koně v Severní Americe vyhynuli, patrně nějakou hromadnou nákazou. Když koncem 15.století přišli první Evropané do Ameriky, koně tam nebyli.

Předkové všech dnešních koní v Americe byli přivezeni Španěly. Uprchlí dovezení koně zdivočeli a brzy se rozmnožili v tisícihlavá stáda, později byli opět znovu chytáni a opět domácněni.